Ježišmarjá, kytka!

Skutečně jsem je koupila bezelstně. Prostě měli v akci růže. Puget stál jen 49.90,-.

Nejdřív jsem trochu váhala, jestli je opravdu potřebuji. Čichla jsem k nim. Ani nijak zvlášť nevoněly, a tak jsem je zase dala zpátky. Koupila jsem pečivo. Nedalo mi to, vrátila jsem se, přece jen jsem vzala do ruky svazek žlutých růží a představovala si, jak by asi vypadal na stole. Položila jsem ho do nákupního vozíku.

Ostraha obchodu mne pozorovala, jak si o něco později měním tenhle žlutý puget za oranžový, a podezřívavě se na mne dívala, když jsem se u pokladny nakonec rozhodla pro tradiční rudé růže.

Taková květina si vyžaduje vznešené místo, nejlépe uprostřed jídelního stolu. Sundala jsem z něj tedy inženýrovy ponožky, pravítko, leták jakéhosi marketu, který nám přišel do schránky, vidličku, okousaný chleba s marmeládou i všech sedm částí jedné rozebrané propisky, které se již tři dny povalovaly u mísy s ovocem marně čekajíce na složení.

Vyndala jsem vázu, vyklepla z ní staré lístky, naplnila ji vodou, postavila doprostřed stolu a do ní vložila onen puget rudých růží. Vypadaly báječně, a celá kuchyň tím dostala svěží atmosféru.

V tom dorazil inženýr. Oko mu padlo na růže. Ihned couvl o krok zpátky a zděšeně vykřikl: „Ježišmarjá, kytka! Proboha, ty máš narozeniny?“

Než jsem stačila co říci, rychle pokračoval v hlasitém uvažování: „Ne, nemůžeš mít narozeniny! Ty máš přece v listopadu. Ne, počkej, v prosinci. V listopadu? V prosinci? Já vím! Počkej!" nenechal se přerušit. "Třicátého? V listopadu, já to věděl, že v listopadu!  Nebo čtvrtého? Ne, dvacátého čtvrtého? Nebo to máš svátek?"

Dusila jsem se smíchy. Inženýr se však najednou zarazil. „Moment, ještě jsem neměnil pneumatiky na zimní!“ zvolal k mému překvapení s úlevou: „Ještě není dost zima, ještě není dost namrzlá vozovka.“ A triumfálně zakončil: „Ty máš vždycky narozeniny až po přezutí pneumatik! Fuj, to jsem se lekl, to je nápad koupit kytku jen tak."