Firemní běh

Zatracený sportsday! Ten běžecký závod mi byl čert dlužný, pomyslela si Eva. Jenže něco si vybrat musela. Mrtvého brouka nešlo dělat donekonečna.              

Teambuilding je teambuilding a přiznat před kolektivem, že se nerada hýbe, si zrovna v téhle firmě dovolit nemohla. Každý věděl, že šéf její divize se soustavně odněkud spouští, skáče nebo něco slézá a mluvit v polední pauze u kávovaru o vlastních, pokud možno extrémních, výkonech patřilo v sedmém patře budovy E k dobrému tónu.

Ještěže se alespoň v pudu sebezáchovy vyhnula tomu volejbalovému turnaji. Vysoká na to byla dost, ale míčové hry nesnášela už od základní školy. Při slově vybíjená se ještě dneska podvědomě přikrčí a čeká tupou ránu do zad.

I po letech si jasně vybavuje nevyvětratelný zápach potu v tělocvičně, stejně jako názorné ukázky učitelky: „Evičko, rozběh, raz, dva, tři, odraz a hop, je tam.“ Eva se při té představě znechuceně oklepala a z poličky vyndala tyčinku Mars.

Ne, sport Evu opravdu nikdy nelákal. Když se nalíčila a učesala, vypadala docela dobře a propotit si dobrovolně vlastní tričko jí připadalo vysloveně odporné. Ovšem říct někomu, že pár kilo navíc ji vlastně docela vyhovuje, to se dneska nenosí. A tak si vymyslela neprůstřelnou, neověřitelnou výmluvu: „Holky, mám holt pomalé spalování,“ čímž si vysloužila soucitné povzdechy kolegyň, neboť horší dietologickou diagnózu si ve fakturačním oddělení na Chodově nikdo nedovedl představit.

Eva postavila vodu na čaj a zkušeným pohybem prstů rozbalila sladkou tyčinku přesně v lepeném spoji. Pomalu ji od konce vysouvala tak, aby přečnívala přesně na dva centimetry a s radostí se do ní zakousla.

Nejprve známá chuť mléčné čokolády, pak ta výrazná karamelová náplň a nakonec ještě typická nahořklá arašídová tečka. Eva přivřela slastně oči, ale zároveň uvažovala, jak z toho běžeckého závodu ven. Rozhodně tady nešlo o to vyhrát, ale přežít a neprozradit se.

Probralo ji až cvaknutí konvice. Zalila si čaj a opatrně donesla hrnek i rozjedenou sladkost k počítači. Do vyhledávače zadala běhání, potom running, jogginga a pak dokonce maraton.

Už v polovině arašídové pochoutky dospěla k závěru, že běh vyžaduje takové schopnosti, na které ji Karlova univerzita vůbec nepřipravila. Pravda od dvouoborové kombinace antropologie a historie se to ani čekat nedalo. Ostatně pro život ji tyto obory také nijak zvlášť nepřipravily. Tedy rozhodně ne pro život s hypotékou, kvůli které jezdila na osmou do optimálně klimatizovaného openspacu, kde se nedala otevřít okna.

Nikdo z oddělení zahraničních plateb sice Evinu diplomovou práci Fenomenologie primátů nedokázal patřičně docenit, ale Eva se právě díky znalosti primátů nakonec v kolektivu nadnárodní korporace uplatnila jako celkem oblíbená supervizorka pro německy a anglicky hovořící klienty.

Kdyby nebylo před koncem fakturačního období, hodila by se snad na ten sportovní den marod. Jenže právě na tohle čeká ta můra z Domácích transakcí, která tak okatě svádí čerstvě rozvedeného Michala. A Eva přesně ví, o co jí jde: Jestli totiž můra v dohledné době nedostane Michala a s ním i šanci na bydlení ve viladomě pár zastávek od konečné metra, půjde po Evině místě supervizorky s příplatkem za cizí jazyky… a využije všeho, i kdyby to měl být Evin zmařený běh.

Eva prostě musí vypadat svěže, zdravě a fit. To se čeká, to se dneska žádá a o to dneska jde.

Eva si do pusy strčila poslední sousto Marsky. První a poslední kus jsou vždycky nejlepší, nejvíc zalité čokoládou. Nechala v ústech rozpouštět zbytky karamelu, pečlivě rukou uhladila obal a překládala ho podélně, až z něj vznikl úzký proužek, na kterém nakonec v prostředku udělala uzel. Tenhle závěrečný rituálek patřil k věci.

Přece na něco musí přijít. Poodhrnula záclonu, opřela se hlavou o chadivé sklo okenní tabulky a zahleděla se do parku. Jako vždycky tam byly. Černé elastické kalhoty, barevné boty, veselé bundy a blikající diody klusaly mezi stromy. Primáti vybírají své partnery podle vnějších znaků, vybavil se Evě kus statě její vlastní závěrečné práce.

Viděla precizní šněrování neonových tkaniček, nastavování jakéhosi elektronického náramku na ruce, rozepínání i zapínání zipů, povolování přezek, rozmotávání sluchátek do uší a zuřivé mačkání podivných plochých multifunkčních zařízení, které běžci vytahovali z malinkých kapsiček ukrytých v nejrafinovanějších záhybech svých oděvů.

Za další hodinu měla jasno. Zavolala Tadeáše a pak Kláru. Zbývalo zazvonit na tu mladou paní z druhého patra, které občas hlídala děti. „Ale to víte, paní Krausová, že Vám ho manžel půjčí, viď Ivane?“ řekla sousedka zjevně ráda, že se Evě také jednou může odvděčit. V předvečer dne D měla Eva vše perfektně přichystané.

Sraz v sobotu 15.6. v 10:00 na vnitřním proskleném náměstíčku 18B lemovaném multifunkčními kancelářskými budovami. Hlouček kolegyň postával kolem fontánky obrůstající čerstvě zasazeným tříprstníkem. Relaxační probublávání vody nebylo tentokrát kvůli shromážděným lidem slyšet. “Jaj, čiže ste preca len prišla,“ prohodila můra s lehkou ironií v hlase.

Eva se usmála, tohle ti nevyšlo, řekla si v duchu, vyndala si Tadeášovy sluchátka z uší, pomalu si rozepnula běžeckou vestu se speciálním odvěráváním v podpaží a srovnala si přes boky svítivě zelené, funkční moirové tričko. Ještě že má Klárina stejnou velikost. Ostentativně vytáhla z kapsy nejmodernější verzi sousedova digitálního sporttestru a připnula si ho na zápěstí. Zmáčkla on, přístroj zablikal a dlouze pískl. Kolegové z IT oddělení uznale pokývali hlavami.

Běh ještě nezačal, ale Eva věděla, že ona už vystartovala a zatím vede.„Tak jdeme na to,“ zavelel šéf divize o pár minut později: „Jsem rád, že jsme se tu všichni sešli. Zejména vítám nejstarší členku našeho týmu, paní Krausovou.“ Eva sebou překvapeně trhla. Právě předběhla můru o dobrých 10 metrů.

„Vyfotíte se s námi do naší ročenky? Ať v Německu na centrále vidí, jak jsou senioři v Čechách ve formě,“ dal šéf Evě ruku kolem ramen a usmál se do kamery. Eva vypnula prsa, zatáhla břicho, podívala se nejprve do objektivu a pak na skupinu přítomných.

Najednou se zarazila. Vytřeštila oči. Teprve teď si toho všimla. Jak je to možné? Můra dorazila v minisukni a na podpatcích? Vždyť ta má přece s Michalem hrát volejbal. Eva se vyděšeně rozhlédla po ostatních. Kromě ní a čtyř ajťáků tu opravdu nikdo jiný v teniskách nebyl! Rozbušilo se jí srdce. Udělalo se jí mdlo. Zhluboka se nadechla.

Šéf se znova obrátil k zaměstnancům a slavnostně prohlásil: „Tímto tedy považuji naše první počítačové online hry za zahájené. Všechny prosím do sálu 5, sedněte si k notebookům, zadejte heslo: Triatlon. A virtuálnímu sportu zdar.“