Včely na lyžích, podvlékačky na sněhu

„Proč s sebou všude vláčíš ty lyžáky?“ položila jsem kamarádce zdánlivě nevinnou otázku. „Aby mi v nich nevymrzly včelí plástve,“ prohlásila a ukázala na svůj nejnovější typ vnitřní botičky: „To už bych je pak nikdy neobula!“

Zatímco jsem nevěřícně zírala do jejích přezkáčů, ona nahlédla do hotelové koupelny a zajásala: „Výborně, fén! Budu je tu průběžně nahřívat."

„Takže je zítra bereme i na snídani?“ zeptala jsem se ironicky, ale ona jen vážně kývla, jako by snad neexistovalo nic běžnějšího než s sebou v kabelce nosit peněženku, mobil a lyžáky. Z mého výrazu nebylo těžké vyčíst úžas.

„Náhodou jsou děsně praktický,“ dodala na svou obranu. „Ani se nemusejí před každou jízdou vypejkat v troubě.“ S úlevou jsem kvitovala, že nebudeme přesvědčovat personál hotelu, aby nám společně s houskami rozpekl také přezkáče.

Kamarádka hrabala v tašce a vzdychla: „Ach jo, zapomněla jsem si ladičku.“

„Ty máš s sebou kytaru?“ divila jsem se.

„Proč kytaru?“ podívala se na mne nechápavě: “Chtěla jsem si doladit mikroregulaci přezek. Holt je budu muset jen obyčejně zapnout." Nevypadala sice nadšeně, ale zdálo se, že nastalou situaci snad nějak zvládne.

„A co ty máš vlastně za lyžáky?“ optala se mne.

„Takový normální. Dost těsný. A navíc je v nich zima,“ vybavila jsem si svůj poslední sjezd Lysé hory v mínus jedenácti stupních.

„Ale to je báječný!“ radovala se kamarádka. „Správný přezkáče musejí tlačit, jinak by nebyly závodní. A v mých botách se dokonce ani nedá stát!“ chlubila se. „Mám takový úhel komínu, jako bych se chtěla loktama opřít o sníh,“  poklepala si ostentativně na lyžáky. „Takže se ve frontě na vlek furt musím rozepínat." Pověsila boty na koupelnové topení a rázně pronesla: "No, mám prostě agresivní sklon, chápeš?"

Zahuhńala jsem cosi o tom, že tuhle informaci mi měla poskytnout dřív, než se se mnou v dvanácti stech metrech nad mořem zavřela do hotelového pokoje, ale kamarádka se nedala zmást a pokračovala v přednášce: „A zima v nich bejt taky musí! To by jinak byly rekreační.“ Při té představě se zatvářila opravdu znechuceně: „Ale zas nesmím ty plástve přehřát, aby se mi bota moc neroztáhla.“

"Tak si do nich kdyžtak u snídaně doleješ med,“ navrhla jsem jí se smíchem, ale ona jen mávla rukou a dodala: „Lezu do nich totiž jen s hedvábnou ponožkou.“

„No, tak to bych teda fakt zmrzla!“ vyhrkla jsem a opět tím přerušila její poutavý výklad.

Poklepala si na čelo: „Když jsou mrazy, zapnu si na ponožce termoregulaci. To si na lýtko připevníš baterku a vyhříváš třeba na 38 stupňů.“

„Na lýtko?“ zopakovala jsem už v naprostém šoku.

"No, do komínu se ti přece nevejde,“ vyjádřila se rezolutně. „Široký komíny se dělaly dřív, když ještě lidi neuměli pořádně hranit. Jen tak přišli na kopec a pak prostě klidně úplně bez přípravy sjeli dolu."

"Prosimtě, a obleční máš taky tak příšerně složitý?"

"Ne, to už si pak jen takhle natáhnu šponovky, vezmu si na ně sukni a jedu,"  nazula lyžáky a vyšly jsme ven.

„Zapínáš to nějak systematicky?“ pozorovala mne, jak vší silou stahuji přezky. Docvakla jsem poslední, zafuněla jsem a narovnala se.

„První horní, druhá spodní, druhá horní, první dolní,“ přeříkala mi rychlostí blesku, zatímco jsem v batohu marně hledala rukavice.

„Tyhle jsou nejlepší v celým vesmíru,“ hodila po mne své náhradní růžovošedé palčáky. „Mají dvojitou membránu.“

„Ukaž,“  vyzkoušela jsem si je se zájmem, „vždyť v nich vůbec nejde pohnout prstama?!“

„To je pravda,“ připustila kamarádka a dodala: “Já si je taky vždycky sundám a jsem radši úplně bez nich.“ Pak se elegantně spustila s kopce dolů, u vleku se zastavila a vydechla: „Uf, moje plástve.“ 

Lanovka se s námi rozjela a zakývala se v prudkém poryvu studeného větru. Zapnula jsem si bundu až ke krku. „Mně je teplo," řekla kamarádka nadšeně: "Mám termotriko, který něco umí, ale hlavně chytrý podvlíkačky.“  Podívala jsem se na ni a jemně ji upozornila, že by jako lékařka snad mohla vědět, že člověk přece myslí mozkem. „Zahřívají mi přesně ty svaly, který zatěžuju,“ vedla si ale dál svou.

Nedalo mi to a optala jsem se, jestli té pohádce o zázračných podvlékačkách vážně věří.

„No,“ přiznala po chvíli: „vlastně si nedovedu představit ten mechanismus, jakým podvlíkačky vyhodnocují zátěž jednotlivých svalových skupin, když s tím má problém i zkušený neurolog.“ Pohlédla zamyšleně přes vrcholy stromů: „Navíc pokud by to vážně uměly, mohlo by se stát, že by jednou podvlíkačky úplně nahradily neurology, a to nevím, jestli je z lékařskýho hlediska správný.“

V nastalém tichu jsme vystoupily z vleku a pod nohy nám upadl jakýsi perfektně oblečený Polák. Nabídla jsem mu pomocnou hůlku, kamarádka na něj z výšky pohlédla a konstatovala: „Ukazuje se, že nejslabším článkem toho dokonale sportovně oblečenýho lyžaře je stejně zase nakonec člověk.“