„My jsme tady ještě kontaktní,“ omluvila se mi paní pokladní, natočila k sobě terminál a nastavila dlaň, abych do ní vložila svou platební kartu.
Z reproduktoru zněly koledy, ona zkušeným pohybem zastrčila mou kreditku do přístroje a zadala částku. Uvažovala jsem, co je asi špatného na tom „být kontaktní" a jestli je tím kontaktem myšlena její podaná ruka.
„To nevadí,“ vyhodnotila jsem nakonec nahlas.
„To víte, být bezkontaktní by bylo rychlejší,“ usoudila paní prodavačka a jistě měla pravdu. Udržovat kontakty v pořádku, totiž zabere docela dost času. Obzvlášť před Vánoci.
„Potvrdit zeleným, pin, enter,“ vytrhla mne z přemýšlení. Načítá se. Transakce zrušena. Nesem vám noviny, veselte se, neslo se prodejnou.
„Dneska blbne spojení,“ řekla pokladní a ukázala k nebesům. Ještě než jsem se stihla přeptat, zda tady mají směrem vzhůru nějaké speciální konexe, vyklonila se přes pás a zavolala svou kolegyni.
„Vendulko, paní mi to nevyplivlo!“
„Počkej, já se zavřu,“ řekla ochotně blondýnka od zadní kasy a přispěchala nám na pomoc.
Změřila si mne pohledem: „Jo, pani už je bezkontakt.“
Neměla bych se náhodou urazit? Pravda, nemám sice standardních 300 přátel na facebooku, ale nouzí o reálné kamarády rozhodně netrpím.
Dřív než jsem se stihla vyjádřit, přišla blondýnka s radikálním řešením mé existence: „Ted´ už se s Váma holt nedá nic dělat,“ pronesla vážně. Ukázala významně opět nejprve vzhůru a pak prstem na mně.
Ozvalo se hlasité zacinkání zvonku. Blondýnka zmáčkla na kase osudové červené tlačítko: „Stornuju Vás a uděláme Vás úplně odznova.“
